Nepatřím k těm, kteří mají knihy Aleny Mornštajnové přečtené od první do poslední, donedávna jsem nepatřila ani k těm, kteří nedočkavě odpočítávali dny do vydání jejího posledního románu Listopád. To upřímně vůbec nemám v povaze, v mém případě jsou knihy jako víno a na každou musí uzrát ten správný čas. Přesto jsem si knihu pár dnů od jejího vydání nakonec zakoupila. Mohla za to obyčejná lidská zvědavost, jak si autorka s tématem, které mi tak připomnělo nedávno zmiňovaný Huxleyho román, poradila. A taky snaha podat nějaký ucelenější obraz děl Aleny Mornštajnové. Bez knihy, kterou Mornštajnová bez přehánění překračuje svůj stín, by to nebylo možné.
Alenu Mornštajnovou jsem objevila díky Haně. Román, který byl ve čtenářských kruzích až nekriticky oslavován. A Alena Mornštajnová se tak především díky šeptandě stala opakovaně nejprodávanější českou autorkou. I mě Hana nadchla. Mé oblíbené téma českého (půl)století, oživené epidemií tyfu ve Valašském Meziříčí, která na úvod čtenáře naprosto zdařile zmátne, kterým směrem se příběh bude ubírat, námětem přeživších a navrátivších se z koncentračních táborů, které jsem do té doby stále určitou dětskou naivní optikou vnímala jako ty vyvolené a šťastné, aniž bych si uvědomila, že oni po tom všem, co prožili, vůbec žít nejspíš nechtěli a žít s nimi a s jejich tíživým dědictvím nechtěli ani ostatní, a v neposlední řadě jako milovnice detailu věnečkem hrajícím v celém příběhu důležitou symbolickou roli a ostatně znázorněným i na obálce.
Jakoby mi však těžko zformulovatelná výtka určité plytkosti a povrchnosti bránila sáhnout okamžitě po další její knize. Tou byla až po čase darovaná Slepá mapa. Prvotina. A mé velké čtenářské zklamání. Jistě, nepočítané časem stráveným nad knihou, ta se četla dobře jako vše od této autorky, ale jakobych četla tisíckrát omílaný příběh. Navíc vyprávěný stylem, kterému sama přezdívám paprskovitý. Jednotlivé vedlejší postavy a jejich osudy vždy vystřelí z děje jako paprsek ze slunce a tím to skončí. Zatímco mnozí literární kritici vyčítali Mornštajnové parazitování na holocaustu v Haně, já jí právě ve Slepé mapě vyčítala parazitování na rozmanitých českých dějinách dvacátého století.
Po čase jsem se k Haně vrátila. Ne cíleně, ale v rámci literární besedy, které jsem se účastnila a chtěla si knihu proto oživit. Určité nedostatky vypluly napovrch. Podobnost psaní se Slepou mapou, místy zbytečné tlačení na emoce, detektivní doušky na konci kapitol prozrazující budoucí děj a mnohé zvraty, které místo aby byly jasně vysvětleny, spíše připomínaly deus ex machina. To vše mi bylo protivnější než při prvním čtení. Přesto si myslím, že ta kniha je zdařilá.
Ale že by Alena Mornštajnová napsala dystopický román o poražené revoluci a upevněném komunistickém režimu v Čechách po roce 1989 ? To ne. Tomu jsem nevěřila. Ona jej však napsala a napsala jej skvěle. Autorka se vyvarovala téměř všeho, co jsem ji výše vyčítala. Žádné zbytečné doušky, žádné zbytečné čtenářovo citové vydírání. Není jich třeba. Příběh odsýpá jako po másle, samozřejmě za cenu, že do hlav jednotlivých postav vidíme stale málo, ale určitě více než v předchozích románech, a čtenáře stahuje do stoky marasmu totalitního režimu. Není to filozofický román jako Huxleyho Báječný nový svět. Je to poutavě vyprávěný příběh, který je neuvěřitelně přesvědčivý a vzhledem k časové blízkosti tématu extrémně tíživý. Střídavé vyprávění v er-formě a ich-formě dvou hlavních hrdinek. Marie a Magdalény, i jejich rozdílné pohledy na stejné události, jsou čtenářsky vděčné a autorčin styl psaní posouvají zase na další metu. Mornštajnová navíc s naprostou bravurou zvládla závěr, který tak často mnohé autory potrápí a dobrá díla potopí. Podařilo se jí do něj zdárně zakomponovat vše a zanechat tak čtenářovo srdce rozsápané, plné smutku, tíhy, lítosti, ale naprosto uvěřitelně nechala plát i slabý plamínek naděje.
Slepá mapa. Hana. Listopád.
Děvčátko plné chyb a nedostatků. Do krásy rostoucí mladá slečna. Vznešená a téměř dokonalá královna.
Tak vnímám doposud tři knihy, které jsem od Aleny Mornštajnové četla. Teď již můžu říci, že její příští knihu budu vyhlížet skutečně nedočkavě. A to přesto, že bývá někdy až hanlivě označována za mainstream. Co však řadí knihy mezi mainstream ? To, že se dobře čtou ? To opravdu kvalitní knihy musí být jen ty, které zůstanou určeny jen úzkému okruhu odolných a odvážných čtenářů, ty, z nichž člověk odkrajuje stránku po stránce jen velmi zdlouhavě ? Pokud ano, tak ať je Mornštajnová mainstream. A upřímně můžeme být pyšní, že jsou u nás za mainstream označovány i takové romány, že právě knihy Aleny Mornštajnové poráží v žebříčcích prodejnosti různé vztahové plkačky.
Comments