Je jen málo věcí, na kterých se shodnou téměř všichni Francouzi bez rozdílu. Jsme mizerní v cizích jazycích. Tuto větu jsem slyšela nesčetněkrát. A kdo někdy přišel s Francouzi do styku, dá jim za pravdu. I Francouzi na vysokých pozicích, v rodném jazyce prvotřídní rétoři, spustí v drtivé většině případů anglickou hatmatilkou, která trhá uši a velmi často s dětinskou bezelstností přejdou do francouzštiny. Voilà. Nebo alespoň francouzská úleva na závěr, že jsme to zvládli. Ovšem při hlubším pohledu na jazykovou výuku ve školách je vlastně až s podivem, že zvládnou vůbec tohle.
Výuka cizího jazyka je na prvním stupni dotována 1,5 hodinou. Zákon nicméně říká, že na prvním stupni má dojít k seznámení se s jazykem. Jeho osahání, nikoliv prvotnímu pochopení. Prostě tak, aby to zvládl kterýkoliv učitel, co je schopen najít písničku na youtube. Jazykáři totiž nejsou. Učitelé obecně nejsou. Letos v září nebylo obsazeno přes tři tisíce učitelských míst. Jak ve školách mateřských, tak středních. Stává se, že chybí učitelé celý rok. Že studenti v maturitním ročníku matematické sekce za celý rok neměli matematiku. Francouzská rovnost dostává ve veřejném školství pěkně na frak. A když si vláda vymyslí nějaký nový ambiciózní plán, jako třeba výuku jazyků, nebo teď nově divadla od šesté třídy, už tak křehká struktura národního vzdělávání se začne kymácet ještě povážlivěji. Ale slibem nezarmoutíš a papír snese všechno. To je modus operandi francouzských ministrů školství.
Učitelé z naší školy absolvovali půldenní školení výuky němčiny a byť německy vůbec nemluví, jsou nyní způsobilí němčinu vyučovat. Děti spokojeně zpívají Danke, prima, gut a my, rodiče, buďme rádi. Že máme školu, učitelku a ještě k tomu učitelku ochotnou jim aspoň něco na tom internetu najít. Bohužel německé dědictví, díky kterému máme o dva volné dny navíc, a geografická blízkost, se v tomto ukazují jako nešťastné. Školy v našem regionu, které spadají pod akademii Metz-Nancy (ve Francii jsou školy rozděleny do tzv. okrsků, které řídí jednotlivé akademie. Tyto akademie mimo jiné řídí personální politiku škol a zajišťují třeba suplující učitele v případě i jednodenních absencí) vzhledem k tlaku na přeshraniční spolupráci a z nějakého obecného sousedského respektu mají vyučovat na prvním stupni němčinu (vyloženě zákonné nařízení jsem k tomu nenašla). Žel školský systém fungující na principu umístěnek k nám zavál spoustu učitelů, kteří v německém pohraničí nevyrůstali a vlastně i ti místní jsou jazykem souseda spíše nedotčeni. Davy Francouzů, co najíždějí do německých diskontů a drogérií nejsou schopny ani německy pozdravit. Těžko říct, zda je to opravdová neschopnost či jen elementární neslušnost vyplývající z francouzské sebestřednosti. A tak i ti učitelé, kteří by dali něco málo dohromady anglicky, musí vyučovat jazyk, kterým vládnou ještě méně nebo vůbec. Od druhého stupně se přidává výuka druhého jazyka. Absolventi středních škol by se měli dohovořit dvěma cizími řečmi. Na papíře. Nicméně i v soukromých školách, kde je nabízené vzdělávání náročnější a má být kvalitnější, jsou cizí jazyky vyjma jazykových sekcí na vedlejší koleji.
Francouzi jsou obětí své velikosti a sebestřednosti. V zahraničí, pokud se nechtějí trápit, jezdí do frankofonních resortů. Zároveň je odchod Velké Británie z Evropské Unie pořád tak nějak udržuje v iluzi, že francouzština angličtinu vytlačí a stane se opět linguou francou (to by ovšem Francouzi museli být schopni rozumět alespoň drobným fonetickým zkomoleninám). A než k tomu dojde, budeme si to pro jednou sebekriticky přiznávat. Nejdou nám ty jazyky.
Mnohdy je nejtěžší stanovit diagnózu a léčba už pak jde sama. Diagnóza v tomto případě je zcela jasná – jazyková impotence (byť výuka v mateřském jazyce nabírá od nejranějšího věku téměř filologických rozměrů). Avšak jejím věčným omíláním se z ní místo vyléčení stal spíše další národní atribut vedle galského kohouta.
Zdroj: Portail pédagogique Académie Nantes
Comments