Dávno tomu, co pro mě léto bylo především obdobím dohánění knižních restů. I přesto však výběru knihy na dovolenou věnuji náležitou pozornost. Aby splňovala kritérium oddechovosti při zachování určité literární úrovně. To abych pro případnou stejně zvědavou spřízněnou duši, co se proplétá mezi těly smažícími se na slunci a neuctivě zírá, co kdo čte, nebyla za úplné literární tele. Já vám dnes takové knihy představím dvě, protože obě spojuje skutečnost, že k lásce a milostným vztahům přistupují ryze vědecky.
Graeme Simsion v The Rosie Project (česky Projekt manželka, Fortuna Libri, 2013, překlad Jana Jašová) vypráví příběh společensky značně neohrabaného a pro život obtížně použitelného profesora genetiky Dona Tilmana.
Když jsem si začal balit laptop, Julie vybuchla smíchy. “Panebože,” pronesla. “Potřebuju skleničku.” Nechápal jsem, proč pokládá za vhodné podělit se o tuto informaci s někým, koho zná jenom čtyřicet šest minut. Sám jsme měl v plánu dát si něco alkoholického, až přijdu domů, ale neviděl jsem důvod o tom Julii informovat.
Nehodlá se však se svým osamělým životem smířit a i za cenu delšího hledání je pevně rozhodnut nevzít zavděk jen tak ledajakou ženou, ale jedině najít tu pravou. A k tomu mu má dopomoci podrobný, odborně sestavený dotazník.
Podal jsem návrhy dotazníků Claudii a Geneovi. Gene nám nalil portské. Vysvětlil jsem jim, že jsem se řídil nejdůkladnějšími dotazníkovými vzory, včetně zavedení otázek, na které existuje víc správných odpovědí. S Likertovými škálami, křížovým ověřováním, otázkami-chytáky a zástupnými dotazy. Claudia mě požádala, abych ji uvedl příklad toho posledního. “Otázka 35: Jíte ledvinky? Správná odpověď je c) příležitostně. Otázka testuje problémy s příjmem potravy. Kdyby tam stálo: Co ráda jíte?, odpověděly by, že všechno, a pak by se ukázalo, že jsou to vegetariánky.
Alain de Botton v Essays in Love (česky Lekce z lásky, Leda, 2008, překlad Viktor Janiš) naopak svou knihu setkáním dvou lidí začíná. Jejich postupně se rozvíjející vztah s vědeckou přesností analyzuje, pitvá do nejmenších detailů a jednotlivé fáze zkoumá z psychologického, etického či filozofického hlediska.
Primitivní víra ve mně vzbuzovala pocit, že mě můj hněv opravňuje házet vinu na jiné, ale poznal jsem, že vina funguje pouze ve spojení s možností volby. Člověk se nezlobí na osla, že neumí zpívat, protože oslovi jeho přirozenost nikdy neumožnila v tom směru něco udělat. Podobně člověk nemůže vyčítat milenci, že miluje, nebo nemiluje, protože v téhle záležitosti nemá na vybranou, a tudíž nenese odpovědnost – ovšem zavržení v lásce se snáší hůř než nemuzikální oslové, zejména proto, že člověk kdysi toho milence či milenku viděl, jak miluje.
Botton sám v doslovu přiznává, že jeho dvěma nejoblíbenějšími literárními útvary, mezi kterými se na začátku své spisovatelské dráhy rozhodoval, byly novela a esej. Skloubit obě dvě dohromady se mu podařilo bravurně, je to vskutku zcela neotřelý literární zážitek, ze kterého láska vychází jako hrdopyšný vítěz. Lze ji dopodrobna rozebrat, teoreticky uchopit, ale i přesto si vždy uchová kouzlo jedinečnosti, iluzi neopakovatelnosti, které nás přimějí zapomenout na vše, co jsme třeba i s bolestí pochopili, abychom ji zas a znovu podlehli.
Je to konfrontace mezi moudrostí a opakem moudrosti, což není neznalost moudrosti (to se dá snado napravit), ale neschopnost jednat na základě toho, co sami pokládáme za správné. Vědomí nereálnosti našeho vztahu mně ani Chloe nepomohlo, vědomí, že bychom byli hlupáci, z nás neudělalo mudrce.
Letos to s těmi dovolenými nedopadne asi úplně podle našich plánů a představ, ale ať už si vyberete přemýšlivého Bottona či vtipného Simsiona, trudnomyslnost by měla být zažehnána!
コメント